Vlastnoruční vs. prostý elektronický podpis

Ačkoliv česká legislativa v dnešní době rozlišuje celkem čtyři druhy elektronických podpisů, v tomto článku bychom se věnovali nejpoužívanějšímu a současně i nejjednoduššímu z nich, kterým je prostý elektronický podpis. Prostý elektronický podpis je podle výkladové právní praxe dnes již považován za rovnocenný s podpisem vlastnoručním – tedy fyzickým podpisem „rukou“, který se vpisuje na dokumenty v listinné podobě. Jedná se o nejzákladnější formu elektronického podpisu, která je současně nejpraktičtější pro podepisování dokumentů či uzavírání smluv v běžném obchodním styku. 

Tento typ podpisu nevyžaduje použití žádného kvalifikovaného prostředku ani certifikátu vydaného důvěryhodnou certifikační autoritou (např. Českou poštou, s. p.), což jeho užívání výrazně zjednodušuje. V praxi může mít prostý elektronický podpis mnoho podob – například uvedení jména a příjmení na konci e-mailu, zadání PIN kódu nebo jiného unikátního identifikátoru do elektronického systému, kliknutí na tlačítko „podepsat“ v online formuláři nebo vložení „vlastnoručního“ podpisu na elektronický dokument prostřednictvím dotykového displeje.

Prostý elektronický podpis musí splňovat především požadavky stanovené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen Občanský zákoník). Podle § 561 odst. 1 Občanského zákoníku je k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě nezbytný podpis jednající osoby s tím, že jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto jiným právním předpisem je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, ze dne 23. července 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (tzv. nařízení eIDAS). Podle něho jsou za elektronický podpis považována „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“. Prostý elektronický podpis tuto definici beze zbytku naplňuje.

 

Navazující ustanovení § 562 odst. 1 Občanského zákoníku nicméně dále stanoví, že písemná forma zůstává zachována i tehdy, je-li právní úkon učiněn pomocí elektronických či jiných technických prostředků, které umožňují zaznamenání jeho obsahu a identifikaci jednající osoby. Jedním z hlavních úskalí prostého elektronického podpisu je právě splnění této zákonné podmínky – jednoznačného určení osoby, která právní úkon učinila. Ačkoliv identifikace podepisující osoby může být u prostého elektronického podpisu slabinou, ani u vlastnoručního podpisu nelze garantovat stoprocentní určitost autora podpisu – samozřejmě za předpokladu, že vlastnoruční podpis není úředně ověřen. 

Pokud nedojde k úřednímu ověření vlastnoručního podpisu na listině, zajišťující jednoznačnou identifikaci podepisující osoby, bývá v případném soudním sporu identifikace podepisujícího založena na nepřímých důkazech – obdobně jako u prostého elektronického podpisu. Prostý elektronický podpis ovšem má, na rozdíl od toho vlastnoručního, jednu velkou výhodu. Rozsah nepřímých důkazů, které mohou být k prokázání identifikace podepisující osoby potenciálně využity, je u elektronického podpisu mnohem širší, nežli je tomu u podpisu vlastnoručního. 

U prostého elektronického podpisu má totiž uživatel v praxi možnost zvolit si z nespočtu komerčních poskytovatelů služby prostého elektronického podpisu, kteří disponují celou řadou více či méně sofistikovaných prostředků určených k identifikaci podepisující osoby (např. dvou-faktorového ověření totožnosti prostřednictvím telefonu (SMS) a e-mailu apod.). Tyto možnosti u vlastnoručního podpisu přirozeně neexistují a nezřídka kdy jediné, o co se v případě soudního sporu půjde reálně opřít, budou závěry písmoznaleckého posudku, což rozhodně není „samospásné“.

Dalo by se argumentovat, že vlastnoruční podpis je ze strany obchodních partnerů, zákazníků nebo i soudů lépe přijímám proto, že reprezentuje formu, která má u nás i ve světě dlouhodobou tradici. Už ani tento argument ovšem není v dnešní době pádný, jelikož elektronicky už je v praxi podepisována převážná většina dokumentů a prostý elektronický podpis (v různých podobách) dnes už běžně používají i banky nebo úřady – tedy i ty nejkonzervativnější subjekty. 

Nelze předstírat, že prosté elektronické podpisy vždy a za všech okolností převyšují ty vlastnoruční. U některých je opravdu potřeba větší obezřetnosti. Jedná se především o ty s nejnižším standardem zabezpečení a nejméně spolehlivým způsobem identifikace podepisující osoby – tedy např. o pouhé vepsání jména a příjmení do zápatí podepisovaného elektronického dokumentu či e-mailu. Takto rozhodně nelze doporučit podepisovat důležité smlouvy a dokumenty, jelikož průkaznost takovéhoto elektronického podpisu bude velmi nízká a lehce zpochybnitelná. Jakkoliv i u těchto forem prostého elektronického podpisu zpravidla bude možné se opřít o relevantní důkazy, jako např. o fyzickou adresu použitého zařízení (PC, tabletu či telefonu), IP adresu sítě nebo o tzv. metadata zprávy.

S ohledem na neustále posilující roli digitálního prostředí ve společnosti a v obchodních vztazích se vlastnoruční podpis začíná stávat (s určitou mírou nadsázky) poněkud archaickou záležitostí. Ačkoliv je potřeba nezapomínat na úskalí prostého elektronického podpisu, stále se jedná o nejefektivnější způsob bezpečného podepisování smluv a dokumentů, jehož role je v dnešní společnosti (alespoň prozatím) nenahraditelná.