IT Systems 0/2022 IT právo 20. 12. 2024 15:12

Zákon o právu na digitální služby

Zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých dalších zákonů (dále jen „ZPDS“), je zákonem, který se snaží o systémovou změnu v úpravě vztahů mezi orgány veřejné moci a fyzickými a právnickými osobami, přičemž jeho hlavním cílem je přinutit stát k poskytování svých služeb digitální cestou. Z toho důvodu je ZPDS neformálně nazýván jako „digitální ústava“. Co je jeho obsahem a jaké změny tento zákon přinesl a v budoucnu ještě přinese?

Prvním signálem k vypracování ZPDS bylo zjištění, že podle průzkumů činila v roce 2020 internetová populace České republiky 7,8 milionu uživatelů, což je více než 70 % celkové populace. Zavedení práva každého občana na digitální interakci s orgány veřejné správy bylo pak do české legislativy vtěleno právě ZPDS, který tím měl zajistit větší komfort, rychlost a efektivitu při poskytování veřejných služeb online většinové části populace. Na základě ZPDS byla rovněž zřízena tzv. Digitální a informační agentura, jejímž úkolem je koordinovat oblast digitálních služeb, oblast evidence a sdílení dat a oblast informačních technologií na úrovni veřejné správy jako celku (zejména pak napříč jednotlivými resorty).

Práva občanů na digitální služby

Jako jedno ze základních „digitálních“ práv ZPDS zakotvuje právo uživatelů na digitální službu a právo na to, činit digitální úkony vůči orgánům veřejné moci. Z těchto dvou základních „digitálních“ práv vyplývá, že orgán veřejné moci má povinnost poskytovat občanům a dalším uživatelům své služby elektronicky, a naopak uživatelé mají právo se státem komunikovat výhradně digitální cestou (např. prostřednictvím e-mailu, datové schránky, kontaktního místa veřejné správy apod.). Uživatelem se pak podle ZPDS rozumí fyzická nebo právnická osoba, která při poskytování digitální služby nebo při provádění digitálního úkonu nemá postavení orgánu veřejné moci.

Ze ZPDS nicméně vyplývají i další (více či méně) důležitá práva, která dnes již lze nebo v budoucnu bude možné vůči orgánům veřejné moci uplatňovat. Ta představují základní pilíře digitalizace orgánů veřejné správy. Jedná se například o právo na elektronické osvědčení digitálního úkonu, podle něhož je orgán veřejné moci povinen bezodkladně po učinění digitálního úkonu poskytnout uživateli osvědčení (potvrzení) o provedeném digitálním úkonu. Dále o právo na využívání údajů, podle něhož orgán veřejné moci nemůže od uživatelů znovu vyžadovat údaje vedené v základních registrech nebo ve veřejných informačních systémech, které má již k dispozici.

Dalším důležitým právem zakotveným ZPDS je právo na zápis určitého práva, povinnosti nebo právní skutečnosti, jakož i právo na prokázání určité skutečnosti, elektronickou cestou. Toto právo cílí především na provádění zápisů do veřejných registrů, rejstříků nebo evidencí, jakož i na pořizování výpisů z těchto evidencí, elektronickou cestou. Digitální práva, která ZPDS zakotvuje, jsou převážně obecného charakteru, přičemž jejich převod do praxe skrze digitalizaci konkrétních služeb veřejné správy mají povinnost individuálně zajistit jednotlivé resorty. V každém případě, všechna práva zakotvená v ZPDS by měla být v budoucnu vůči státu vymahatelná, a to plošně ve vztahu ke všem úkonům a službám poskytovaným ze strany veřejných subjektů – pokud v tomto směru ještě nedojde ke změně zákona.

Právo na nahrazení úředně ověřeného podpisu

Od 1. 7. 2022 ZPDS zavedl tři možnosti nahrazení úředně ověřeného podpisu na dokumentu v elektronické podobě. První z nich představuje faktické převedení stávajících postupů úředního ověřování podpisů do elektronické podoby, kdy totožnost podepisující osoby je ověřena standardním způsobem, jen za pomoci elektronických prostředků (např. videohovoru). Tuto formu „dálkového“ úředního ověřování podpisů dnes běžně poskytují notáři a další subjekty oprávněné k ověřování podpisů.

Zbývající dvě formy umožňují ověření podpisu bez splnění požadavku fyzické identifikace podpisující osoby nezávislou třetí stranou (např. notářem, advokátem, poštou apod.). V těchto dvou případech může být fyzická identifikace nahrazena buď (i) elektronickou identifikací (s úrovní záruky „vysoká“, která v praxi není moc běžná), nebo (ii) uznávaným elektronickým podpisem, pokud z registru obyvatel nebo portálu veřejné správy bude možné ověřit, že kvalifikovaný certifikát, na jehož základě podepisující na dokumentu vytvořil uznávaný elektronický podpis, patří podepisujícímu.

Právo na využívání digitálního průkazu (tzv. eDokladu)

Nedávno schválená novela ZPDS zavedla také právo na využití digitálního průkazu, jehož účelem je umožnit prokazování totožnosti fyzických osob elektronickou cestou, a to skrze již vytvořenou a spuštěnou aplikaci „eDoklady“. V této aplikaci bude v první fázi řešen digitální občanský průkaz. V budoucnu by však měla být rozšířena i na další typy dokladů (např. na řidičský průkaz).

Přínos digitálních dokladů by měl spočívat především v elektronické identifikaci fyzických osob, jež umožní výkon celé řady úředních zá­le­ži­tos­tí na dálku bez toho, aby dotyčný musel úřad navštívit osob­ně. Využití digitálního občanského průkazu by se mohlo (vedle běž­né­ho využití k prokazování totožnosti) v praxi uplatnit i při ko­mu­ni­ka­ci s informačními systémy veřejné správy, pro účely vyřizování zá­le­ži­tos­tí týkajících se zdravotního pojištění, důchodového za­bez­pe­če­ní, nebo v pokročilejší fázi třeba i k výkonu volebního práva.

Povinnost přijímat digitální průkazy má v tuto chvíli už převážná část orgánů veřejné správy, včetně policie, soudů, finančních úřadů, úřadů práce, živnostenských úřadů nebo katastrálních úřadů. Od 1. 1. 2025 by se k nim pak měly přidat veškeré zbývající povinné subjekty, jako jsou školy, zdravotní pojišťovny, banky, notáři, Česká pošta či zastupitelské úřady.

Závěrem

ZPDS, který byl jakožto česká digitální ústava přijat již v roce 2020, měl z velké části odloženu účinnost tak, aby se na něj mohl stát včas připravit a umožnil tím občanům plošně digitálně komunikovat se státními orgány. Možnost stoprocentní elektronické komunikace se státem měla původně začít platit od 1. 2. 2025. Předpokladem však byla potřebná digitalizace všech státních služeb. Už nyní je ovšem téměř jasné, že tomu tak k 1. 2. 2025 nebude, jelikož některé veřejné orgány zaspaly a k uvedenému datu by reálně nebylo možné požadavky ZPDS splnit. Z toho důvodu s největší pravděpodobností dojde k odkladu účinnosti vybraných ustanovení ZPDS o dva roky, a to na začátek února roku 2027. Současně by mělo dojít i k revizi původního záměru ZPDS, kterým byla digitalizace všech služeb veřejné správy (bez výjimky) a k jeho redukci pouze na ty služby, u nichž to bude dávat ekonomicky smysl.

JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. Autor článku je zakladatel advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborný asistent na právnické fakultě.