Perspektiva digitalizace české státní správy
V roce 1998 se v Praze uskutečnil první ročník konference Internet ve státní správě a samosprávě a v úvodním projevu zazněla slova: „... schopnost využívat možností internetu se stává konkurenční výhodou nejen firem a jednotlivců, ale i států. (…) Zvládne-li Česká republika nástup moderních informačních technologií, může se ještě zařadit mezi vyspělé státy. Pokud ne, čeká nás ústup k zemím, které budou nabízet světu zejména méně kvalifikovanou práci a surovinové zdroje.“
V roce 2022 byl schválen zákon o vzniku Digitální a informační agentury a v úvodním slově před jednáním sněmovny vicepremiér pro digitalizaci připomněl, že: „… proběhlo mnoho pokusů o transformaci koordinace a řízení digitalizace. Žádný zatím nebyl realizovaný a my všichni jsme v této oblasti ztratili mnoho cenných let a ocitli se na posledních místech v EU. Nepromrhejme tuto šanci, která nás bez pochyby posune dopředu.“
Co se událo za 25 let, které od sebe dělí tyto dva tak podobné výroky? Čeho Česká republika dosáhla, kde naopak narazila, a hlavně – jakou perspektivu má v této oblasti před sebou? Proč stále existuje nespokojenost se stavem digitalizace české státní správy navzdory proinvestovaným desítkám miliard a navzdory tomu, že všechny agendy jsou dnes realizovány prostřednictvím IT systémů?
Troufnu si říct, že digitalizace státní správy ani nebyla reálnou politickou prioritou, ani po ní neexistovala masová společenská poptávka. Kvůli digitalizaci se nesvolávají shromáždění na Letné a média zaujmou nejvýše aféry s ní spojené. Propagátory a tahouny digitalizace byli někteří politici – část z nich vizionáři, část se vezla na módní vlně, IT profesionálové a IT firmy a konečně lidé, kteří profesně či osobně přicházejí často do kontaktu se státem.
Očekávání těchto lidí formují zkušenosti či user experience z oblasti elektronického bankovnictví nebo e-commerce. Jednoduché a intuitivní aplikace, snadné k použití, dostupné kdykoliv a kdekoliv. A tady stávající agendové informační systémy – nepřekvapivě – zklamávají. Byly navrženy a postaveny jako systémy pro podporu správních procesů a jejich hlavními uživateli jsou úředníci vyřizující danou agendu. Základním zadáním pro vytvoření agendového informačního systému je příslušný zákon, prováděcí vyhlášky a metodické pokyny. Agendový systém neumí méně, ale ani více, než požaduje legislativa. Chybí někomu digitální samoobslužné kanály? On-line přístup do agendového systému? Sdílení dat s jinou agendou? Nevyčítejte to ajťákům. Pokud to nebylo v legislativě, systém to umět nebude.
Cíle digitalizace ale nekončí u on-line dostupnosti a uživatelské přívětivosti. Každý úřední úkon, který je celý proveden digitálně, zanechává bohatou digitální stopu, někdy se jí říká metadata. Nejde o vlastní obsah příslušného podání, resp. rozhodnutí, nýbrž o informace o tom, kdy, kde a jakým způsobem bylo podání provedeno, jaký byl postup jeho zpracování, jak dlouho trvaly jednotlivé kroky. Jednoduchou analýzou těchto metadat lze dobře posuzovat efektivitu a výkonnost organizace a identifikovat úzká hrdla ve správním procesu. To se dnes systematicky neděje, a pokud některý úřad zveřejňuje např. průměrnou dobu zpracování určitého typu žádosti, je to spíše reakce na medializovaný problém než systematická praxe.
Pokud dnes chceme posoudit stav a přínosy digitalizace státní správy, nemáme k dispozici příliš mnoho tvrdých metrik. Často se argumentuje pozicí České republiky na evropském žebříčku DESI (Index digitální ekonomiky a společnosti), kde je v roce 2022 Česká republika na „hezkém“ 9. místě odspoda, nicméně nijak zásadně se neodchyluje od průměru EU. Index DESI má jistě souvislost s úrovní digitalizace státní správy, nicméně je natolik agregovaný, že může těžko měřit přínosy jednotlivých projektů. Neměříme a nevyhodnocujeme parametry, jako je doba trvání správního řízení či jednotlivých úkonů, počet interakcí občana se státem nutných pro vyřízení jeho podání, celkové náklady na agendu a náklady na jedno správní řízení a řadu dalších možných. A už vůbec systematicky neměříme spokojenost občana se způsobem a dobou vyřizování jeho podání. Při nedostatku objektivních dat je obtížné racionálně určovat priority digitalizace a posuzovat úspěšnost jednotlivých projektů.
Digitalizace ve státní správě je obtížná pro její neuvěřitelnou složitost. Dva miliony platných zákonů, vysoké stovky nových právních předpisů ročně. Mnohé zákony mají stovky paragrafů. Tyto právní normy jsou přijímány bez velkého ohledu na to, zda a jaké dopady budou mít do existujících informačních systémů, zda bude nutné postavit nový systém a zda vůbec lze takový systém postavit do doby nabytí účinnosti nové normy. Výsledkem legislativního procesu jsou navíc „unikáty“, což je velký rozdíl proti komerčnímu světu, kde je naopak velká snaha nasazovat opakovatelná řešení a kde firmy ze stejného oboru mají velmi podobné způsoby fungování.
Jakou šanci tedy má digitální transformace ve státní správě? Zřejmě se musíme smířit s tím, že ve srovnání s komerční sférou bude vždy o několik kroků pozadu. Obchodní firma může dělat rychlá rozhodnutí a soustředit se na zlepšení svých výsledků, a pokud tím neporuší zákon, může dělat v zásadě cokoliv. Státní správa je nucena postupovat výhradně podle povinností, které jí zákon ukládá, její procesy jsou pomalejší a těžkopádnější. Velkým úspěchem bude, pokud se státní správa dokáže v co největší míře inspirovat a nabídne občanům alespoň část takového komfortu, jaký nacházejí jinde.
Velikou příležitostí alespoň částečně umazat dluh v oblasti digitální transformace je platný zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby. Tento zákon odbourává legislativní překážky, resp. stanovuje úřadům legislativní povinnost poskytnout občanům možnost vyřídit si své věci digitálně. S účinností od 1. 2. 2025 mají být všechny úkony, jejichž povaha to nevylučuje, poskytovány jako digitální služby. Za sedmnáct měsíců uvidíme, jak se to povedlo.
 |
Tomáš Rutrle Autor článku řídí vývoj softwaru ve společnosti Aricoma. |
