Možná řešení účtování a vykazování podle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS)
Povinností každé obchodní korporace („účetní jednotky“) je na konci účetního období sestavit a zveřejnit účetní závěrku, jejímž cílem je informovat o finančním zdraví a finanční výkonnosti. Převážná většina účetních jednotek sestavuje a zveřejňuje účetní závěrku v souladu s českými účetními předpisy. Nicméně zákon o účetnictví vymezuje určité účetní jednotky, které musí (případně mohou) sestavit účetní závěrku podle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví, označovaných zkratkou IFRS.
Mezi účetní jednotky, které sestavují účetní závěrku podle IFRS, patří:
- emitenti cenných papírů přijatých k obchodování na evropském regulovaném trhu;
- účetní jednotky, které jsou podle IFRS konsolidovány;
- účetní jednotky sestavující dobrovolně konsolidovanou účetní závěrku podle IFRS.
Prvních 31 mezinárodních standardů účetního výkaznictví bylo poprvé představeno v letech 1989 až 1990. Obecně lze říci, že každá oblast v rámci účetnictví má svůj standard, který definuje pravidla, na základě kterých jsou jednotlivé položky dané oblasti oceňovány a vykazovány. Jako příklad můžeme uvést oblast zásob, dlouhodobého majetku, výnosů, finančních aktiv atd.
Snahy o mezinárodní harmonizaci účetnictví se začaly objevovat již v 70. letech minulého století. Hlavní příčinou byl zásadní rozdíl v legislativách jednotlivých národů, který způsoboval investorům problémy při srovnávání a hodnocení společností z různých států.
V současné době IFRS pro sestavení účetních závěrek používají (ať již povinně či dobrovolně) především veřejně obchodované společnosti nejen v Evropské unii, ale i v Kanadě, Japonsku, Austrálii, Rusku, Korey, Jihoafrické republice, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Izraeli, většině zemí Jižní Ameriky. Z významných světových ekonomik se tedy IFRS nepoužívají v USA (kde je pro sestavení účetních závěrek používán koncepčně srovnatelný US GAAP) a v Číně, jejíž lokální účetní standardy jsou z větší míry s IFRS kompatibilní.
Pro účetní zpravidla není rozdíl mezi tím, jestli zpracovávají účetní transakce v souladu s českými účetními pravidly či v souladu s IFRS. A v tomto okamžiku ani není důležité, v jakém účetním softwaru pracují. Problém nastává v okamžiku sestavení daňového přiznání a je „ukryt“ v § 23, odst. 2 Zákona o daních z příjmů, který zní: pro zjištění základu daně se vychází z výsledku hospodaření, a to vždy bez vlivu Mezinárodních účetních standardů (Pozn.: Zákon o daních z příjmů ještě používá původní název Mezinárodní účetní standardy namísto Mezinárodní standardy účetního výkaznictví). Tato „nevinná“ věta pro účetní jednotky, které podle IFRS povinně či dobrovolně sestavují účetní závěrku znamená v podstatě dvojité účtování účetních případů.
S touto výzvou nakládají účetní jednotky různě. V případě, kdy jsou rozdíly mezi českými účetními pravidly a IFRS zanedbatelné (ve smyslu jejich počtu či hodnoty), si zpravidla vystačíme s úpravou konečných zůstatků v Excelu. Je-li takových rozdílů ale celá řada a zejména týkají-li se dlouhodobého majetku je vhodné zvolit nějaké systémovější řešení, například dva účetní okruhy v účetním softwaru, kdy jeden pokrývá české a druhý mezinárodní účetní pravidla. Pro úplnost dodejme, že nová pravidla pro vykazování nájmů (leasingů) podle IFRS dopadají takřka na každou účetní jednotku a při větším množství nájemních smluv jsou excelovské úpravy mezi českými a IFRS účetními hodnotami uživatelsky nekomfortní.
